close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

The winner 1/2 ( Haylzee)

26. ledna 2008 v 10:43 | Wednesday |  Twc poviedky 1-dielné
"Zatraceně, ten Georg je těžší než kůň!" postěžoval jsem si se zavrčením, když jsem upustil na zem pár ochablých nohou.
Tom odhodil basistovi ruce předtím, než se s funěním sám svezl na podlahu po zdi. "A jak to víš? Tys nesl jenom jeho nohy."
Zkřížil jsem ruce na prsou a zlobně se zadíval do bratrova zamračeného obličeje, i když jsem ho viděl lehce rozmazaně. "Jenom to říkám, to je všechno. Je zatraceně těžký."
Tom otevřel ústa, aby něco řekl - pravděpodobně nějakou poznámku o tom, jak přesně ví, kolik Georg váží, i když mi jenom pomáhal nést jeho ožralý zadek z baru zpátky do autobusu. Očividně si ale myslí, že ví všechno lépe.
"Jak ho dostaneme do postele?" zeptal se místo toho, ukazujíc na bezvědomou postavu ležící rozplácle na zemi před vchodem.
Pochybovačně jsem si přeměřil vzdálenost mezi Georgem a našimi postelemi. "Nemyslím si, že ho tam dostaneme."

Tom se zasmál, pravděpodobně díky alkoholu kolujícímu jeho organismem, nad mým zbytečným konstatováním. Lehce kopl našeho spoluhráče do boku. Sotva se ho dotkl v jeho záchvatu smíchu. Georg zůstal bez pohybu. Oči zavřené, ústa doširoka otevřená.
"Možná bychom měli říct Gustavovi, aby nám pomohl." Navrhl Tom.
"Chceš kvůli tomuhle budit Gustava?" odfrkl jsem si.
Tom nad tím uvažoval sotva vteřinu. "Kašleme na to, necháme ho tady." Začal se zvedat.
"Nemůžeme ho tady nechat!" vykřikl jsem. "Ne, na podlaze!"
"Ale ano, můžeme. Koukej." Řeklo moje dvojče jednoduše předtím, než zmizelo v ložnicové části autobusu. Po chvilce se vrátil, ruce plné přikrývek a polštářů. Nemohl jsem se přestat hihňat, když Tom dokončil své dílo. Georg byl úhledně zabalený ve své přikrývce, pod mrtvolnou hlavou strčený polštář.
"Máš při ruce svůj foťák?" zeptal jsem se se zvednutým obočím.
Po půl hodině a okolo padesáti fotek později jsme nechali Georga v klidu spát.
Zamířil jsem ke koupelně, ale Tom mě odstrčil stranou. "Já první!" oznámil až moc hlasitě.
Otráveně jsem protočil oči. Tohle mi Tom dělá celý náš život a pravděpodobně se z toho nechystá v nejbližší době vyrůst. Došel jsem ke dveřím zrovna, když je otvíral, a proklouzl pod jeho rukou, abych se dostal do malinké a stísnění koupelny.
"Bille!" zakňučel z místa mezi dveřmi, kde pořád stál.
Sladce jsem se usmál nad jeho trucovitým výrazem a vyplázl na něj jazyk. Tom nesnášel prohru. Nikdy jsem nepotkal nikoho více soutěživého než mé dvojče. Nikdy jsem na soutěžení moc nebyl, ale pořád dokola jsem s ním hrál jeho hry. Jen proto, abych ho naštval.
"Fajn." Vyštěkl. Zavřel za sebou dveře a prosmýkl se kolem mě, stojícího u umyvadla. "Jenom si musíš poslechnout, jak čůrám." Následoval zvuk rozepínaného zipu.
Odfrkl jsem si a vytáhl si kartáček na zuby. "Jsi můj bratr. Slyšel jsem tě močit aspoň milionkrát." Začal jsem si drhnout zuby a jazyk. Zoufale jsem chtěl dostat z úst pachuť tequily, pro mě příliš štiplavou a nechutně sladkou pachuť. Jak jsem si čistil zuby, sledoval jsem se pozorně v zrcadle. Jako vždy, neopil jsem se tak, abych vypadal jako troska. Vypadal jsem jen trochu unaveně.
Tom dokončil svou potřebu a teď stál za mnou u umyvadla. Nebylo tam místo pro dva lidi, takže protáhl paže okolo mě ze zadu, každou ruku po jedné straně mého pasu, aby si je mohl umýt. Hlavu si unaveně položil na mé rameno a jeho oči se setkaly s mými v zrcadle.
"Jsi příliš vychrtlý, Bille." Zamumlal, sledujíc mě nečitelným výrazem.
Vytrhl jsem si kartáček z úst, abych mohl mluvit. "Já jím! Prostě to máme v genech!" Hrozně mi vadilo, jak mi každý připomínal, jak moc jsem hubený.
"Já vím." Odfrkl. "Jenom říkám - jsi slabý." Vyplázl na mě do zrcadla jazyk předtím, než si otřel ruce o mé boky, sušíc si je tak o mé triko.
"Oh, Tome, sakra! Dobytku!" zavrčel jsem skrz štětiny kartáčku a zlostně jsem hodil pohledem po šklebícím se obličeji mého dvojčete. Mrkl na mě a znovu se kolem natáhl, aby si vzal svůj vlastní kartáček.
Pokračoval jsem v pozorování výrazu mého bratra, jak si také začal čistit zuby. Konečně jsem vyplivl do umyvadla a otřel si pusu.
"Jsem vyšší." Řekl jsem, i když jsem věděl, jak dětinsky to zní, když to vychází z mých úst.
"Ne o moc." Odpověděl Tom a jeho oči se na mě v zrcadle smály. Arogantní hajzlík.
"Navíc," pokračoval, pokládaje svůj kartáček, "tohle není velikost, která se počítá, bráško." A aby tomu dodal váhu, přitiskl se na mě, tlačíc mě tak k umyvadlu.
Zasmál jsem se. "Jdi do prčic, Tome. Tohle není soutěž. A řekl bych, že je velice pravděpodobné, že máme stejnou velikost."
Rozesmál se také, ale stále jsem cítil jeho tělo na svém. Nejdřív mi nedocházelo proč. Podíval jsem se zpět do zrcadla. Tom se už nesmál.
Oči měl zúžené a špičkou jazyka si pomalu přejížděl po okraji piercingu. Vypadal zamyšleně.
Potichu jsem si odkašlal a předstíral zájem o svoji kosmetickou tašku, jak jsem si z ní vyndával věci. Nebyl jsem necitelný, pokud šlo o mého bratra. Nechtěl jsem jej ztrapnit. Nebylo to, jako že bychom nikdy nebyli … vzrušení před tím druhým. Pamatuji si, že jsem byl velmi malý, když se mi poprvé postavil a já jsem rychle běžel za Tomem, abych mu to ukázal. Byl to Tom, říkal jsem mu všechno. Mamka nás našla. Vyhrála nad ní zvědavost a přišla nás zkontrolovat. Okamžitě nám řekla, že tohle není něco, co bychom měli s tím druhým sdílet. Dnes se tomu smějeme, ale předtím jsem se cítil znepokojeně. Do té doby nebylo nic, co bych s bratrem nesdílel.
Tohle ale bylo jiné. Tohle byl Tom, tlačíc se na můj zadek. A moc dobře věděl, že už není tak malý, aby mu v tomhle případě prošla nějaký výmluva.
"Tome?" zašeptal jsem a neodvažoval jsem se podívat do bratrova obličeje.
Na mých bocích se objevili teplé ruce, lehce položené na vlhké látce trička. "Ano?"
Neznámý tón v jeho hlase mě přinutil zvednout oči k jeho odrazu v zrcadle a pohled, který mi vracel, mnou otřásl. Srdce mi začalo tlouci o něco rychleji. Znal jsem ten pohled. Tenhle pohled nikdy nebyl směrován ke mně. Ne od Toma. Nevěděl jsem, jak reagovat a tak jsem se trochu posunul, zkouše tak naznačit, že jsem připravený opustit koupelnu.
Vykřikl jsem, když Tomovi, jako odpověď na můj pohyb, utekl z úst velmi tichý sten. "Tome! Co to, sakra, děláš?" otočil jsem se, abychom byli čelem k sobě. Což bylo jen jedno z těch pošetilých rozhodnutí, která jsem tu noc udělal. Smál jsem se, ale ve stejnou chvíli nade mnou hrozila převzít kontrolu panika a lehká hysterie.
Tom se culil, obličejem pouze pár centimetrů od toho mého. Opět protáhl ruce podél mých boků, sevřel okraje umyvadla a efektivně mě tak uvěznil. Byl silnější než já a oba jsme to věděli. Tuhle soutěž by vyhrál i s oběma ruka spuštěnýma podél těla.
"Co se děje, bratříčku?" jeho hlas byl hluboký, pouze pár decibelů nad šepotem.
Myslel si, že nesnáším, když mi tahle říká. Mýlil se. Ne, počkat, on pravděpodobně věděl, že mi to nevadí, a proto to v tu chvíli použil.
Co se děje? CO SE DĚJE? Kde mám jenom začít? - chtěl jsem říct. Ale neřekl jsem nic.
Když Tom přejel rukou přes můj hrudník a břicho, a zastavil se až na opasku mých kalhot, se naše dýchání stalo ve stejnou chvíli o něco těžší.
"Nikdy tě nezajímalo," řekl chraplavě, jak si jeho prsty hravě poradily se sponou u pásku, "jaké to je, když se tě dotýká někdo jiný, Bille?"
I přes moje překvapené ochromení, se mnou stále mohlo cloumat rozhořčení. "Zajímalo, Tome. Nejsem takový puritán, nejsem tak nedotčený." Poslední slovo jsem na něj zasyčel.
"Udělala tě?" zeptal se, ignorujíc můj tón. Jeho slova byla krátká a ostrá, stejně jako škubnutí, kterými rozepínal knoflíčky mých kalhot.
Mohl jsem cítit, jak se mi líce studem rozpálily do ruda, nesnášel jsem to. "Ne - ty víš, že ne, protože kdyby ano, řekl bych ti to." Mumlal jsem a díval se všude jen ne na svého bratra.
Stále jsem se na něj nepodíval, ani když jsem cítil jeho ruku, jak mě hladí skrz jemnou látku mých boxerek a tiše jsem proklínal své tělo za zradu, když tvrdlo pod jeho dotekem. "Nezahrávej si se mnou, Tome." Zalapal jsem po dechu a odstrčil jeho ruku.
"Hej."Jeho druhá ruka mě pohladila po čelisti, naklánějíc mojí hlavu, takže jsem byl přinucen, se mu dívat do očí. Jeho pohled byl směsicí zájmu a ještě něčeho jiného … možná chtíče. Mohl v tom mém vidět strach?
"Nemusíš se ničeho bát, Bille. Jsme to jen my." Zašeptal. Bez jediného mrknutí pohledem zabodnutý ve mně. "Nevěříš mi?" Jeho tulácká ruka byla zpět v mých kalhotách a lehce škádlivě třela moji, stále se zvětšující, bouli.
"Věřím ti." Odpověděl jsem se zrychleným dechem. "Víš, že ti věřím víc než komukoliv jinému na světě." Položil jsem si ruce na jeho ramena, prsty drtíc látku obrovského trika, jak se sevřely v chvějící se pěsti.
Tom mohl zřetelně vycítit můj strach. Silněji stiskl moje vzrušení a byl odměněn trapně hlasitým vypísknutím, které ze mě vyšlo, jak se mi začaly třást nohy. Bylo to jenom umyvadlo za mnou a Tom přede mnou, co mě udržovalo vzpřímeně.
"Tak se uklidni," řekl něžně. "Je to jen mezi námi. Nikdo jiný se to nedozví. Je to v pořádku, my jsme v pořádku. Nech mě to pro tebe udělat."
Možná můj obličej stále ukazoval stopy váhání. Tom se kousek odtáhl, sotva se mě dotýkaje. "Chceš, abych přestal?"

Pokráčko příště !
Napsala: Haylzee
Přeložila: Crowley
Btaread: Michaelle
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Milý pútnik, klikni ak si tu a zanechaj komentík pre radosť ^_^

KLIK ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.